Demokracie je vláda lidu, tedy teoreticky

Protože s dosaženým výsledkem nikdo z vyznavačů Spojených států evropských nepočítal, létaly v rámci vymývací kampaně bezstarostně vzduchem nejrůznější sebevědomé scénáře se společným leitmotivem soudného dne. Věštil se dlouhodobý pokles HDP Británie pintlich o 6%, vypočítávalo se o kolik klesne česká životní úroveň a britští důchodci měli padat jak mouchy, vysíleni hladem a nemocemi. Zkázu Evropy měla poté završit válka všech proti všem, jejímž konečným vítězem by byl Putin.

Nedisciplinovaní Britové se však zřejmě nedívali na televizi, neposlouchali rádio a nečetli noviny. Většina z nich naštěstí nežije z peněz vydělaných jinými lidmi prací, ani není napojena na bruselské penězovody a při pohledu na banku se jim instinktivně dělá trochu šoufl. Jsou to podivíni, kteří se živí výhradně vlastní prací a nikdo jim nic nedává zadarmo. Protože zadarmo není nikdy nic, vždycky to někdo musí zaplatit a skutečná cena bývá velmi vysoká. Všichny tyhle natvrdlé oběti pravicového populismu se prostě rozhlédly kolem sebe, trochu zavzpomínaly, použily selský rozum i počty a podle toho volily.

V pátek ráno se kupodivu Země nepřestala otáčet kolem své osy, slunce normálně vyšlo a Velká Británie nebyla pohlcena oceánem. Brexit se stal realitou a jeho odpůrci se s tím museli vyrovnat. Na chvíli zavládlo ohromené ticho a z mediálního zákulisí bylo téměř slyšet přehrabávání v truhlách s notami, v zoufalé snaze najít nějaké použitelné. Nakonec všichni použili stejné party, které se hrály předtím, jen v úplně jiné tónině. Zmizela bezstarostná sebejistota prognóz soudného dne a nastoupila opatrná pragmatičnost. Najednou většina komentářů hýří slovy „možná“ a „my vlastně nemáme nejmenší ponětí, co se stane.“ K ekonomickým „expertům“ mám pouze dvě drobné poznámky.

Vybavíte si někoho z nich, jak v televizi, ozdoben šlajfkou za půl vašeho platu, pomocí učených blábolů a zvonové křivky včas a správně předpovídá některou z mnoha finančních katastrof nedávné minulosti? Kromě toho je naprostá většina z nich velmi silně zainteresovaná na současném stavu a nemají nejmenší zájem cokoliv měnit. Z toho důvodu má jejich sebevědomé věštění zpravidla zhruba stejnou informační hodnotu, jako použitý list hajzlpapíru.

A v neurčitu se najednou nerozpouštějí jen ekonomická proroctví, zpátečku zařadili i politici. Tam, kde před referendem byla všude mimo EU zaručeně jen bída, hlad a područí Mosky, je najednou Palackého dějinný optimismus – „byli jsme před brexitem, budeme i po něm.“ Přímo se nabízí otázka, proč novináři a politici nehovořili v podobném duchu i před referendem? Kde se najednou vzala ta racionalita a střízlivost úvah? Opravdu bylo nutné masírovat veřejnost výhradně apokalyptickými vizemi hladu a chudoby? Kvílet jako na pohřbu olašského patriarchy? Kdyby Sobotka řekl, že případný „brexit nebude koncem světa“ kdykoliv před 23. červnem, veřejně mu zatleskám, jakkoliv mi jeho politická existence způsobuje chronickou kopřivku. Nyní mají podobná vyjádření hodnotu křížku po funuse.

Mediální diskurz se momentálně překlopil do polohy velké nespravedlnosti. Nikdo sice prozatím nezpochybnil legitimnost referenda, ale jinak je snaha tábora eurooptimistů zřejmá – všechno je špatně, protože jsme nevyhráli. Přímo hitem euromédií je hlasovací statistika. Staří, venkovští křupani prý přehlasovali mladé, městské vzdělance. Senilové nad hrobem, kteří už to nějak doklepou, zničili světlé zítřky mladým bankéřům a makléřkám. Souhlasím, je to strašně nespravedlivé. Navrhuji návrat k osvědčeným a evidentně předčasně zavrženým tradicím omezeného volebního práva. Volit budou moci pouze občané do 35 let, s akademickým titulem, žijící ve městech nad 100 tisíc obyvatel a s prokazatelně kladným vztahem k lidově-demokratickému bruselskému zřízení. Poslední atribut oprávněného voliče bude zkoumán v rámci stranických Europrověrek. Hodnota hlasu žen, členů komunity LGBT, menšin a zaměstnanců vybraných NGO, bude 1.5 násobkem hodnoty běžného hlasu.

Dalším hitem je internetová petice požadující opakování referenda z důvodů prohry nesprávné strany. Moderátoři ČT radostně hýkají a ukazují na ni prstem: „Vox populi, vox dei.“ Má už miliony „podpisů“ a soudě dle našich médiích, jedná se o novou Magnu chartu libertatum. Výhodou je, že podepsat ji může úplně každý obyvatel zeměkoule, kterému není lhostejný osud Evropy a nesouhlasí s výsledkem prvního referenda. Tahle petice je asi nejmarkantnějším symbolem eurooptimistického uvažování. Zaklínají se evropskými hodnotami a demokracií, ale pokaždé, když něco není podle foršriftu, na demokracii najednou sere pes. Nevyhráli jsme ve férovém referendu? Nevadí, začneme křičet, že chceme nové a podle jiných pravidel, která nastavíme podle výsledku tak, aby naši odpůrci podruhé nezvítězili. Demokracie ano, ale…Bravo soudruzi, Gottwald by se tentokrát v Bruselu mohl zase učit, jak elegantně zakroutit krkem reakci.

Moderátoři ČT bodují také otázkou, kterou nyní kladou úplně každému hostu ve studiu a vzhledem k politické orientaci 90% z nich, na ni dostávají samozřejmě očekávanou odpověď. S lišáckým výrazem se táží, zda je vůbec vhodné, nechávat tak závažná rozhodnutí na vůli lidu, když většina voličů evidentně nedokáže posoudit takto složité otázky. A bývalý euroněco soudruh Rouček překvapivě odpoví, že to vhodné rozhodně není a moderátor, soudruh Dolanský k tomu moudře pokyvuje hlavou. Často rovněž zdůrazňují fakt, že referendum není právně závazné. Demokracie ano, ale…

Delfská věštírna na Kavčích horách se rovněž z předpovídání ekonomických katastrof přeorientovala na nyní slibnější geopolitické téma hrozícího rozpadu Velké Británie na Malou Británii. Skotsko a Severní Irsko se prý oddělí a požádají o vstup do EU, protože je jim tam dobře. Ano, to je skutečně možné. Otázkou zůstává, na kolik se jedná o zbožná přání skotských a severoirských eurohujerů a na kolik o přání Skotů a Severních Irů. Brzy uvidíme.

A reakce Bruselu? Překvapilo snad někoho volání „více Evropy“, „rychle vypadněte, ať můžeme dál nerušeně integrovat“, „nečekejte žádné extrabuřty“, „Evropu si rozvracet nedáme“, „doufáme, že bez dotací chcípnete u plotu“, „opovažte se to někdo zopakovat“ a „rozhodně neodstoupíme“?

Pokud nějaký nezdolný optimista čekal alespoň drobnou sebereflexi, o sypání popelu na hlavu kvůli lvímu podílu na odchodu klíčového člena EU ani nemluvě, už pravděpodobně seznal, že se zase nedočká. Staří a nevzdělaní Britové totiž volili brexit, protože jim nikdo pořádně nevysvětlil výhody členství v Unii a díky tomu, že populista Farage polepil doubledeckery nepřesnými údaji. Nikoliv proto, že Brusel na své neochvějné cestě ke Spojeným státům evropským nějak cestou zapomněl vytvořit obdobu Ústavy Spojených států amerických a především listiny zvané „Bill of Rights“. Jistě nikoliv proto, že současný Brusel je přesně to, před čím obyčejné Američany tyto listiny podle jejich tvůrců měli chránit a už stovky let také chrání.

Proto je nejvýraznější reakcí na odchod Británie napříč politickýn spektrem EU tvrzení, že ideologická indoktrinace bude mít nyní absolutní přednost. Je třeba nám všem, zaostalým senochrupům s prozatímním volebním právem, znovu a důkladněji vysvětlit výhody svazku s Bruselí, aby někoho náhodou nenapadlo následovat příkladu Spojeného království. Indoktrinace už je ostatně dávno v plném proudu. Děti jsou přece budoucnost národa a tak krásně tvárné. Souběžně s tím se sice ozývají také výroky o nutnosti reforem EU, obzvláště zábavný je v tomto směru ministr Zaorálek, ale pokud vám nejde primárně o zábavu, můžete to klidně pustit z hlavy. Kdo si myslí, že Juncker and Co. půjdou nyní do sebe a zřeknou se moci, neměl by tolik chodit na sluníčko. Kapři si rybník sami nevypustí a spíše než na reformy, bych vsadil botky na Poučení z krizového vývoje.

Občané Velké Británie našli odvahu a zvolili nejistotu svobody, místo „samých pozitiv a sociálních jistot“. Evropa i svět se nepochybně změní. Nemám páru, jestli bude Anglie bohatší nebo chudší, ale určitě bude svobodnější. Za sebe jí přeji mnoho štěstí a pevně doufám, že díky oné odvaze ta změna bude k lepšímu. Pokud ovšem k brexitu skutečně dojde.