Hrej si! Tu máš brexit!

Korunu tomuto veselému hemžení nasadili „prezident“ Evropy Tusk a britský premiér Cameron, jejichž kariéry stojí a padají s chystaným evropským Superstátem. Jeden v souvislosti s brexitem mluví o „konci celé západní politické civilizace“ a druhý o válce. Ačkoliv se to může jevit jako blábolení pod vlivem psychotropních látek, nelze jim nic vyčítat. Oba pánové vsadili vše na bruselskou kartu a v případě vítězství rozumu a následné demontáži současné podoby EU, nebo alespoň nějaké výrazné odtučňovací kůře, mají hodně co ztratit. Vypadá to, jako by skutečně byly ve hře obě eventuality a britští voliči měli svobodně rozhodnout, která nastane, přičemž momentálně mají prý navrch euroskeptici.

Všem, kteří na základě těchto zdařilých ochotnických představení hledí k 23. červnu s obavami, nebo s nadějemi, tímto vzkazuji: „Buďte v klidu!“ Brexit se konat nebude.

Dejte si studené pivko, zapněte debilizátory, pusťte tu věc z hlavy a fanděte svému týmu na mistrovství Evropy ve fotbale. To, že se bezprecedentní politická událost koná právě uprostřed fotbalového svátku, je jistě pouhá náhoda. „Chléb“ díky EU máme a neméně důležité „hry“ dodává europlebsu zase UEFA. Ale i kdyby zrovna neprobíhalo zápolení v nejpopulárnějším evropském sportu, na výsledku by se nic nezměnilo. Brexit je mrkví, která zavěšena na holi před euroskeptiky, dává iluzi svobodné volby, ale která se ne a ne přiblížit na dosah.

Proto jsem britské referendum sledoval nezúčastněně a původně o něm ani nechtěl psát. V shakespearovském duchu jsem ho považoval za „Mnoho povyku pro nic“ a nechtěl s ním ztrácet vzácný čas. Navzdory posledním „průzkumům“ jsem nezvratně přesvědčen, že zastánci setrvání v Evropské unii nakonec slavně zvítězí. Stejně jako zvítězili při schvalování evropské „Ústavy“, při posledních volbách ve Francii a prezidentských v Rakousku. Tak jako v nejbližší budoucnosti „zvítězí“ ve všech dalších pokusech čím dál nasranějších občanů zastavit likvidaci národních států, zánik jejich suverenity a přeměnu v multikulturní tavicí kotle rodící nové, lepší Evropany.

V sázce je totiž příliš mnoho, než aby se to dalo svěřit do rukou prostých Britů, čerpajících informace o světě z deníku The Sun. Vystoupení Velké Británie z Evropské unie by znamenalo nikoliv ekonomickou, jak tvrdí „proroci“, ale především politickou a kariérní katastrofu pro všechny, kdo spojili své osudy s Bruselem – a že jich není málo. Nemám ponětí, jak by se po brexitu vyvíjel osud EU, ale nepochybuji o tom, že by se změnila. Nepochybuji ani o tom, že Velká Británie by tento krok přežila bez větší újmy a že by jí návrat státní suverenity prospěl.

Její odchod ze zkamenělé totalitní struktury, která zlikvidovala britský rybářský a cukrovarnický průmysl a britské zemědělství, která stojí zemi 17 miliard liber ročně na „příspěvcích“ a dalších 17 miliard na dávky pro imigranty z celé Evropy, by byl nežádoucím příkladem, který není možné připustit. Co kdyby se Anglie ekonomicky nezhroutila a nepropadla zkáze, ale po překonání určitých obtíží plynoucích ze vstupu na neprobádanou půdu, se vydala na cestu suveréního národa, který si pravidla hry určuje sám tak, jak tomu bylo až donedávna.

Brusel si brexit nemůže v žádném případě dovolit, ne teď, když popularita EU v členských státech klesá k bodu mrazu, díky fatální neschopnosti molocha efektivně řešit palčivé problémy. První stát, který by nevděčně opustil blahodárné Společenství žlutých hvězdiček, by mohl být tím příslovečným kamínkem, spouštějícím lavinu. A návrat k původní jednoduchosti Společenství uhlí a oceli je nepřípustný, protože správný socialista kráčí pouze kupředu levá, zpátky ni krok.

Připustit, že podnik s rozpočtem 155 miliard euro, 45 tisíci královsky placenými zaměstnanci, 751 ještě mnohem královštěji placenými poslanci a zástupy jejich „asistentů“ nefunguje, je politicky nemožné. Čekat na jeho vlastní sebereflexi je zase bláhové a tak nezbývá nám, běžným občanům než doufat, že to snad někdy jednou vyjde a Evropa bude zase tím nejlepším místem pro život.

Brexit tím kamínkem bohužel ještě nebude, i přes nadějné prognózy čarodějů s veřejným míněním. Dlouho jsem si lámal hlavu, jak to asi proběhne tentokrát. Jestli bude stačit obvyklé masivní vymývání mozků voličů, placené ze státního rozpočtu euroCameronem, nebo zda bude nutno použít některé jiné, mnohokrát osvědčené metody. Protože obvykle nesnášejí denní světlo, bývají zpravidla uloženy v trezorech a na zaprášených deskách mívají vybledlý nápis, „Účel světí prostředky – použít pouze v případě ohrožení demokracie a EU“.

Přemýšlel jsem o ledasčems, Anglie má kupříkladu také onen skvělý institut korespondenčního hlasování, které způsobilo nefalšovaný zázrak onehdá v Rakousku. Vražda mě, přiznám se, nenapadla ani omylem.

Zavraždění labouristické poslankyně Coxové, matky dvou malých dětí, proimigrační, mírové, charitativní a humanitární aktivistky podivínským zastáncem brexitu, povede ke vzepětí solidarity s „mučednicí“ a ve jménu jejího odkazu překlopí misky vah bezpečně zpět na stranu prounijního tábora. Hlasování už díky tomu bude pouhou formalitou a Velká Británie se díky její oběti zachová „zodpovědně“.

Nevytvářím tady žádnou konspirační teorii, ani netvrdím, že vražda poslankyně byla součástí nějakých temných piklů. Jsem poměrně soudný člověk a připouštím, že se skutečně mohlo jednat o odsouzeníhodný čin jednotlivce, frustrovaného politickými postoji paní Coxové. Jen to načasování a občanský profil oběti i vraha způsobují, že červík pochybností prostě vrtá a vrtá. Příliš mnoho „osamělých bláznů“ už měnilo svými činy historii na to, abych bez váhání přijal tezi o podivínovi, který si klidně zahradničil a těsně před politickou událostí století se rozhodl, že sprovodí ze světa vzorovou bojovnici proti nenávisti a tím dokonale pohřbí své šance na „Britain First“.

Nic by mi neudělalo větší radost, než kdybych se ve svých názorech a prognózách mýlil. Kdyby občané Velké Británie skutečně svobodně rozhodli nejen o své budoucnosti a zvolili brexit. Kdyby vražda Jo Coxové byla opravdu tragickou náhodou a shodou okolností. Kdyby odchod Anglie z EU znamenal minimálně restart tohoto spolku směrem k větší stravitelnosti pro jeho členy a především pro nás – běžné Evropany. Kdybych zjistil, že brexit nebyl hračkou na utišení zpovykaného haranta a Polednice není „malá, hnědá, tváře divé, pod plachetkou osoba; o berličce, hnáty křivé – hlas vichřice podoba!“, ale atraktivní bruneta s medovým altem, kterou všichni chtějí.