Volby ve Velké Británii navzdory očekávání českých médií a jejich expertů zcela ovládli konzervativci Pošuka Johnsona. Speciální zpravodajská eskadra České televize, vyslaná do Londýna nakoupit vánoční dárky a ohlásit nám, že lid Velké Británie se jasně vyslovil proti brexitu, z toho byla v přímém přenosu poněkud viditelně štajf. Pravděpodobně proto, že ČT se před volbami opět poctivě držela vyzkoušeného a osvědčeného modelu „Proč určitě vyhraje Hillary Clintonová“ . Plyne z toho několik poznatků.

Britové, Skotové, Welšané a Severní Irové středního věku, kteří před třemi lety hlasovali pro brexit mají díky tomu stále malou naději, že se ho ještě za svých životů možná dočkají. Jestli jim ale přinese to, co čekali především – tedy vymanění Londýna z pozice vazala Bruselu – je otázka.

Šlo o další evropský svátek demokracie v řadě, který staří úplně zkazili mladým, blbci chytrým a venkovani „Pražákům“ . A především médiím. Už by se s tím vážně mělo začít něco dělat, takhle se lepší svět opravdu budovat nedá.

Nevím, jak v Británii, ale my tady prakticky od června 2016 neslyšíme nic jiného než to, že většina Britů si přeje zůstat v EU a výsledku referenda ukazujícího opak bylo dosaženo pomocí lží, klamu a Putina. A proto by se mělo hlasovat ještě jednou, respektive podle unijních zvyklostí tolikrát, dokud by nebylo dosaženo výsledku správného a demokratického. Letmá ukázka z titulků minulých let:

Britové si brexit už nepřejí. Většina Britů už brexit nechce. Více než polovina Britů je proti brexitu. Mění britové názor na brexit? Ne, ale mění se struktura, odpůrci EU postupně vymírají, ukázala studie.

A tak pořád dokola. Lhář Johnson, populista a lhář Farage, staří venkovští blbci, Putin, většina miluje Brusel a mělo by se hlasovat znovu. Vida, málem bych zapomněl na apokalypsu, války, bídu, svrab, neštovice a ruskou invazi čekající na každý stát, který díky nacionalistickým pravicovým populistům opustí teplé bezpečí EU.

Věštilo se, jak to ti mladí remainisté, co v roce 2016 ještě nemohli volit, vymírajícím brexitářům letos nandají. Například v Johnsonově londýnském volebním okrsku Uxbridge, měl podle Seznamu slušnou šanci premiéra porazit Ali Milání, mladý a perspektivní íránský marxista a antisemita. Protože tam Johnson nebydlí a protože přibylo 3000 mladých voličů labouristů a naopak umřelo 1500 konzervativců. Někde se ale stala chybka. Buď čte v Uxbridgi  Seznam málo lidí, nebo zasáhl Putin, protože Johnson tam vyhrál.

Sledovali jsme nepřetržitý sled reportáží, ve kterých na každého brexitáře připadalo pět Britů omotaných vlajkou EU. Sledovali jsme, jak Brusel dělá všechno proto, aby jednak Velkou Británii potrestal za drzost a aby všem dalším případným kverulantům ukázal, že odchod je bude velice bolet. A sledovali jsme, jak Česká televize naplnila i v den voleb povinnost vyváženosti a objektivity tak, že do studia ke komentování volebního souboje Rychlých Šípů a Bratrstva kočičí pracky tradičně pozvala pouze fanoušky Rychlých Šípů. Aby se nad sebou příznivci Dlouhého Bidla zamysleli a snáze nazřeli, že stojí na špatné straně síly, asi.

Nechci tím nijak snižovat odbornou erudici například jinak tradičně velice zábavného profesora Přibáně, který by si mohl na Kavčích horách klidně zařídit přechodný pobyt, ale nemít ve studiu při takovéto příležitosti alespoň jednoho z dvojice předních českých expertů na Velkou Británii Kuras – Tomský, působí…velice zvláštně. Já bych tedy jako euroskeptik uvítal takové vyvážení toho jednohlasného eurooptimismu, co tam unisono předváděli ostatní celkem neznámé přítomné mluvící hlavy působící silným dojmem, že jejich stěžejní zkušenost s Velkou Británií spočívá v jednom dávném eurovíkendu v Londýně.

Občané Velké Británie se naštěstí na Českou televizi nedívají a podivné průzkumy mají – podobně jako my – na párku, takže volili podle sebe. A proto ten „překvapivý“ výsledek voleb, který poměrně přesně odráží realitu a ne ten zvláštní paralelní svět, který nám v rámci vrtění psem neustále ukazují média a politici.

Ukázalo se, že těch mladých eurokomsomolců ani v Anglii furt není dost, ačkoliv z dlouhodobého mediálního obrazu by člověk lehce podlehl dojmu, že brexit vždycky chtěla jen malá skupinka Ruskem zblblých pomatenců, co jsou jednou nohou v hrobě.

A pak vždycky přijdou volby či nějaké blbé referendum a voliči ty pečlivě stavěné bábovičky rozkopou. Tentokrát díky tomu získal vysmívaný premiér Johnson v de facto opakovaném referendu – a to všichni chtěli, ni? – nejsilnější mandát od dob Železné lady, aby Velkou Británii konečně vyvedl z EU.

A to je dobrá zpráva. Pro Velkou Británii i pro nás, euroskeptiky. Bez ohledu na to, že Anglie nevratně směřuje do kopru a je jedno, jestli se tak stane pod patronací Bruselu či bez ní. Bez ohledu na to, že i díky uplynulým třem rokům brexitové agónie je šance na další exity, díky  jejichž tlaku by se EU třeba pokusila zreformovat na něco životaschopného a demokratického, prakticky nulová.

Místo toho nás čeká nepochybně velice zajímavá pohádková cesta k uhlíkové neutralitě a jednotné Evropě, na které se,  a to vím docela jistě, nudit rozhodně nebudeme.

Takže si užijme tuhle dobrou zprávu, do roku 2050 už jich nejspíš moc nebude.

3,183 total views, 2 views today