Od Mnichovské dohody k Moskevskému míru: Proč není lev jako lev

V roce 1938 měl Beneš, navzdory výbušné mezinárodní situaci a přetrvávajícím mýtům, v ruce velmi slušné trumfy, díky nimž se mohl konečně stát oním velkým státníkem, jímž nezměrně toužil být. Západní „spojenci“ nás sice vesele házeli přes palubu, ale světové veřejné mínění bylo na naší straně a případná německá agrese by tento fakt pouze zesílila. Především však náš pan prezident stál v čele mladého a sebevědomého národa, který se Hitlera nebál, byl odhodlán svou vlast bránit se zbraní v ruce a dával to hlasitě najevo. Všechny zprávy z mobilizací provedených v roce 1938 hlásí, že muži mnohdy nastupovali ještě před vydáním rozkazu – ¾ záložníků byli na útvarech do 24 hodin – měli vysokou morálku a těšili se, jak uřvanému „čalouníkovi“ konečně nakopou prdel.

Československá republika roku 1938 byla vyspělou průmyslovou zemí, která ovládala zhruba 10% světového zbrojního trhu a její zbraně byli velmi kvalitní a žádané – například prakticky celý Balkán používal výrobky českých zbrojovek. Český tank LT vz.38 byl vynikající konstrukcí, kterou Wehrmacht převzal do výzbroje (stejně jako jeho předchůdce Lt vz.35, jenž byl naším nejpočetnějším typem)) a s úspěchem využil ve Francii a v počátcích tažení v Rusku. Podvozek tohoto tanku byl tak nadčasový, že ho Němci používali při vývoji vlastních strojů – nejúspěšnějším produktem této „spolupráce“ byl stíhač tanků Hetzer, který Německu dobře sloužil do konce války a po ní byl zařazen do výzbroje nejen naší armády. Obrněné vozidlo na bázi tohoto podvozku sloužilo ve švédské armádě ještě v šedesátých letech.

Další skvělou zbraní československé armády byl lehký kulomet ZB vz.26 konstruktéra Holka, který je přímým předchůdcem legendárního britského BRENu, pojmenovaného podle BRna a ENfieldu, svých rodných měst a jenž sloužil po celém světě ještě dlouho po válce. Měli jsme tanky, děla, kulomety, letadla, pevnosti a více než 1 000 000 dobře vyzbrojených a vycvičených chlapů, kteří chtěli bojovat. Jediné, co jsme postrádali, byl jeden chlap v čele státu.

Vůbec nezáleží na možném výsledku případné války mezi Německem a Československem. Vyhrát bychom pravděpodobně nedokázali, ale na remízu určitá šance byla. Německo nebylo v roce 1938 ani zdaleka připraveno na válku – chyběla mu výzbroj, zásoby, munice i vojáci. Počty divizí byly víceméně vyrovnané, kvalitních tanků měl Wehrmacht tehdy dokonce méně než my, výraznou převahu měl pouze v letectvu a především způsobu boje. A kdo ví, co by se stalo, kdybychom dokázali odolávat třeba čtyři měsíce? Beneš svůj sklopený ocas hájil argumentací, že zachránil národ před obětmi a vyhlazením. Později ovšem například neváhal spunktovat kvůli vlastnímu politickému prospěchu atentát na Heydricha, čímž oběti a vyhlazování spolehlivě vyhnal do válečných čísel. Tihle mrtví už za to stáli?

Ano, ve válce s Německem by bylo nepochybně mnoho mrtvých. Tak, jako u všech ostatních národů, které se fašistické agresi později postavili, na rozdíl od nás, se zbraní v ruce. Beneš, po prohrané válce uprchnuvší do zahraničí, by byl bez ohledu na její výsledek mezinárodně i historicky veleben jako vizionář, jenž se jako první pokusil aktivně zastavit fašismus a naše exilová vláda by byla okamžitě uznána a podporována. Nemusel by býval bruslit po velmi tenkém ledě právně platné Mnichovské dohody s čepicí v ruce až do roku 1942, kdy teprve byl velmi zdráhavě a velmi částečně uznán Anglií jeho jakýs takýs status oficiálního exilového vůdce.

Beneše už ale bylo mnohem víc, než si zaslouží a teprve se dostávám k meritu věci. Říkáte si nejspíš proč píšu o výročí „Mnichova“ teď, na konci listopadu? Protože 30. listopadu bude jiné výročí, jiného malého národa jenž má ve státním znaku také lva a které s tímto tématem převelice úzce souvisí.

30. listopadu 1939, rok a dva měsíce po Mnichovu, napadl Sovětský svaz Finsko. Na maličkou zemičku bez spojenců, bez průmyslu, bez tanků a letadel a s třetinovým počtem obyvatel oproti ČSR, zaútočila sousední rozpínavá velmoc vedená krvavým diktátorem gigantickou silou. Proti cca 350 000 finských vojáků s celými 32 tanky (částečně nevyzbrojenými, prvoválečnými typy) a 114 archaickými letadly, stálo ve finále cca 1 000 000 Rusů s 3 500 tanky a téměř 4 000 letadly. Mělo se jednat o rychlou záležitost, na vánoce chtěli být Rusové v Helsinkách a věnovat je soudruhu Stalinovi k narozeninám.

Pokud by finská vláda použila optiku dr. Edvarda Beneše a jeho apologetů, jenž se dá shrnout do věty „nemáme-li šanci, boj je zbytečný“, k žádné Zimní válce by nedošlo. Finové by prostě dobrovolně dali Stalinovi tu část jejich země, o kterou žádal a lebedili si v sauně, jak zachovali národ na semeno. Stejně tak by nikdy nedošlo k bitvě u Thermopyl, nebo u Alama, kdyby v čele Řeků či Texasanů stál někdo jako náš Eda, jenž se zasloužil o stát tím, že nás šoupnul na stříbrném podnose nejdřív Hitlerovi a pak Stalinovi.

Finové naštěstí v čele nikoho jeho formátu neměli, takže se rozhodli svou chudou zemi, jenž byla jejich zhruba stejně dlouho, jako byla nás ta bohatá naše, velmi staromódně hájit se zbraní v ruce. Zuřivě se bránili drtivé převaze agresora čtyři měsíce, způsobili mu obrovské ztráty a uštědřili celou řadu pokořujících porážek, které vedly k následným represím Stalina vůči mnoha vlastním selhavším velitelům.

Přesile podlehli až v březnu 1940, kdy podepsali tzv. Moskevský mír. Stalin si v něm vzal vše oč žádal před válkou, ale od okupace země upustil a Finsko si zachovalo samostatnost. Josif Vissarionovič byl sice krvavý tyran a masový vrah, ale nebyl to žádný blbec. Tundry plné břízek měl v Rusku dostatek a Finové mu svým sebevražedným odporem jasně ukázali, že vládnout jim by nebyl žádný med. A kupodivu se ani nerozhodl odbojný nárůdek vyhladit, přestože byl velmi mstivý a měl v tom značnou praxi. Hitler byl proti němu v tomto ohledu naprostý amatér a kulturní člověk. Prostě je velmi pragmaticky nechal být.

Statečný, malý severský národ si tak vlastně vybojoval svobodu, přestože Zimní válku (Talvisotu) prohrál a dnes se díky tomu Finové mohou s hrdostí ohlédnout za sebe a říci spolu s Churchillem: „Toto byla jejich nejskvělejší hodina.“

Cena zaplacená za národní hrdost a čest byla ovšem vysoká, tak jako vždy – 26 000 padlých a 43 500 raněných finských vojáků. Ztráty Rusů jsou dodnes předmětem dohadů, v současnosti se uvádí okolo 130 000 padlých a 188 000 raněných.

K dokreslení dobové situace, která vedla nás k hanbě, Finy k hrdosti a Anglii s Francií k prapodivným tanečkům, zmíním na závěr ještě pár drobných historických střípků.

Po napadení Finska nabídla Anglie a Francie Finsku pomoc, protože Josif Vissarionovič nebyl tehdy ještě kamarád. Francouzský premiér Daladier slíbil 50 000 dobrovolníků a 100 bombardérů, Británie přihodila na misku vah dalších 50 letadel. Slíbení dobrovolníci měli do Finska doputovat přes severní Norsko a, jaká to náhoda, přes švédskou železnorudnou pánev, odkud proudila kvalitní železná ruda po moři do Německa. Část oněch „dobrovolníků“ už tam měla zůstat a zabránit jejímu vývozu. A že byly Norsko i Švédsko neutrálními státy? Bylo to přece pro dobrou věc….

Finové naštěstí podlehli dříve, než se geniální plán na likvidaci evropské demokracie stačil realizovat. Historik Len Deighton k tomu píše: „Je s podivem, že titíž spojenečtí vůdci, kteří se báli zaútočit na německou západní frontu a zakazovali letectvu bombardovat německá města, plánovali vyslat vojáky a bombardovací letadla do boje proti Rudé armádě a vtáhnout tak Rusko do války proti sobě.“

Pro případné zájemce uvádím hlavní zdroje:

LEIGHTON, Den. Krev, slzy a pošetilost: V nejtemnější hodině druhé světové války.1. vyd. Praha: Argo, 1996. ISBN 80-85794-95-0.

ENGLE, Eloise; PAANANEN, Lauri. Zimní válka: sovětský útok na Finsko 1939-1940. 1. vyd. Brno: Jota, 1996. ISBN 80-8561-773-0

KVAČEK, Robert. Československý rok 1938. 2. vyd. Praha: Polart, 2011. ISBN 978-80-87286-11-1

Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Zimní válka [online]. c2016 [citováno 23.11.2016]. Dostupný z WWW: <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Zimn%C3%AD_v%C3%A1lka&oldid=14310289>